Kapitola I.  Madison City

Byl vcelku normální letní den, slunce zrovna zapadalo za nejbližší horu našeho městečka. Vracel jsem se domu slunce oranžově prosluněnou ulicí. Na ulici nikdo nebyl jen kusy novin létaly po zemi. Doma mě nikdo nečekal. Otevřel jsem dveře a vešel do bytu, ve kterém byl i na mě celkem veliký nepořádek. Všechno bylo rozházené a nic nebylo na svém místě. Nijak jsem se tím nezatěžoval a šel jsem dál, když jsem dorazil do obývacího pokoje teprve mi to došlo. „Někdo tu byl!“ Poznal jsem to podle toho, že fotka mého miláčka byl otočena směrem dolů. Miláček nebyl žádná holka, ale moje oblíbené auto Chevrolet Camaro SS. To bych já nikdy neudělal. Na tu fotku jsem dával obrovský pozor. Ale netušil jsem co tu kdo hledal. Pořádně jsem procházel byt, ale nic se neztratilo. Teď už jsem to vůbec nechápal. Trošku mě zarazilo, že šuplík, kde jsem měl jenom staré karty a nějaké nesmyslné papíry byl vypáčeny. Ale ten, kde byl můj druhý miláček, a to Beretta 92 military model, byl naprosto v pořádku. Nechápal jsem to, ale když se nic neztratilo, tak jsem jen vyměnil zámek od dveří, který taky nebyl poškozený, ale jinak jsem to neřešil.

Další týden šel jako každý jiný. Chodil jsem do tý naší zaplivaný putiky, kde jsem dělal barmana. Tý putice v našem městečku neřekl jinak než „u smrdutýho skunka“. Na štítu je sice napsáno RESTAURACE, ale nikdo, kromě těch turistů co občas brknou o ceduli našeho města, tomu nevěří. Všichni ti vožralové ani netuší co je život ve městě a vše s ním spojené. Já už jsem si ale pomalu začal uvědomovat co je důležité a pro co má cenu žít. Tenkrát jak jsem našel rozházený celý byt a uviděl svoje staré pokerové karty, uvědomil jsem si co má ve skutečnosti smysl. Začal jsem zase zkoušet míchat a podvádět tak jako dřív. Zjistil jsem, že jsem toho tak moc nezapomněl a začal jsem hrát u nás v baru.

Samozřejmě ti ožralové ani pomalu nevěděli co to poker vlastně je, ale hrát chtěli a já jsem peníze potřeboval. A tak jsem míchal karty tak, jak jsem chtěl já. Hrozně jsem je obíral, ale mělo to i negativní stránku. Chlapi co nechávali v baru spoustu peněz za pití, teď se mnou hráli jen poker a já tak měl malá zisky, a tak mě šéf vyhodil. Nijak mě to ani nevadilo, protože jsem si stejně pokerem vydělal víc. Pomalu, ale se mnou přestávali všichni hrát. „No tak Jimmy, pojď si zahrát! Ani náhodou Dusty. Všechno už jsem s tebou prohrál, nikdo už s tebou nechce hrát, chlapy počítaly, že už máš v kapse minimálně 30 000 dolarů. Spíš tě chce každej vidět pod drnem než aby se s tebou přátelíčkoval a hrál s tebou.“ Pomalu a jistě mi docházelo, že po mě jdou. Nikdo už mě nebere jako kamaráda, všichni na mě ukazují prstem  a v duchu přemýšlí, jak mě oddělat. Došlo mi, že budu muset zmizet a čím dřív tím líp. Vytlačil jsem moji starou rezavou kraksnu z garáže a snažil se jí nastartovat. „Tak pojeď, no ták!“ Prostě se mu nechtělo, v tom jsem uviděl 4 chlápky, který jsem obral o spoustu peněz, jak jsou směrem k mému domu. Naštěstí si nevšimli, že sedím v autě. Ťuk, ťuk, Dusty otevři ty skunku!“ Snažil jsem se nastartovat, ale ani náhodou. Prostě nejelo. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude, když uteču po svých. Vzal jsem nohy na ramena a utíkal jsem, co mi síly stačily. Bohužel si mě jeden z těch chlápku všiml. Utíkal jsem jako o život, protože mi fakt o život šlo. „Prásk!“ Abys chcípnul, svině! Dostal jsem to do nohy. Dokázal jsem se ale dopotácet za roh. Jelikož mě v mládí mamka nutila chodit na zdravotnický kurs tak mi začalo probíhat hlavou co mi vlastně je. Sáhl jsem na nohu a pod zakrvácenými kalhotami jsem cítil, že kost není úplně tak, jak má být. Moje myšlenky směřovali k tomu, že se musím doplazit aspoň do baru a pokusit se trošku zpravit nohu. No tak Dusty bojuj! Probíhalo mi hlavou. „Hurá! Ani nevím jak, ale já se plazím!“ Konečně myšlenky směřovali k životu a ne ke smrti. Když jsem se doplazil k baru, vytáhl jsem klíče z kapsy a pokusil jsem se odemknout nešel mi vrazit klíč do zámku. „Je to jasný, někdo nechal klíč ze vnitř v zámku.“ V hlavě mě proběhlo: „Zadní vchod bude otevřený, jinak by se z baru nikdo nedostal.“ A tak jsem vyrazil. Moje plížení jako by nemělo konce. Naštěstí zadní vchod byl otevřený. Uvnitř baru byla lékárna. Noha mě strašně bolel a krvácela. Vzal jsem kleště a snažil se vyndat kulku z nohy. Nepovedlo se. Tak jsem to jen zavázal a polil vodkou. Jako desinfekce to je výborný prostředek. Trocha vtekla i do mě, proti bolesti. Můj cíl byl jen jeden, dostat se z Madison City co nejdřív. Přemýšlel jsem jak to jen udělat. Auto prostě nejelo, kolo nemá s tou bolestivou ránou v noze smysl a koně nemám.

Najednou se otevřely dveře v baru. Schoval jsem se za pult, tak abych viděl na vchod. A nic, prostě se nic nedělo. Po chvilce mi otrnula a já vyrazil ven. V záři letního slunce nic nebylo vidět. Když se moje oči probraly a zvykly si na to světlo, uviděl jsem muže v dlouhém kabátu a velkém klobouku. Řekl bych, že to byl cizinec. Promluvil jednu větu: „Your way are aces“ a bez dalšího slova zmizel. Zůstalo po něm jenom moje vysněné auto. Krásný Chevrolet Camaro SS s velkým károvým esem na kapotě.

Nasedl jsem do něj, nastartoval a………..ten zvuk! „To je nádhera!“ Zaplesal jsem. Jednička tam šla jak pomásle, sešlápl jsem plynový pedál skoro až na podlahu. Camaro zahrabalo svými zadními koly. Jelo krásně! Za chvíli jsme spolu míjeli ceduli s nápisem Madison City a já jsem byl štastný, že jsem to celkem ve zdraví přežil.

 

 

 

 

Kapitola II.  Podvod

Cesta se vinula a já ani nevěděl kam vlastně jedu. Jelo to krásně, camaro krásně dunělo a uhánělo po dálnici. Benzin mi stačil tak na 400 mil. Jel jsem dál a nevnímal okolí. Najednou jsem zahlédl ceduli se směrovkou do Las Vegas a vedle kárové eso. Odbočil jsem a moje cesta směřovala do Las Vegas města hazardu.

Když se silnice začala pomalu zahryzávat do městské zástavby najednou auto začalo zpomalovat. Město bylo krásně prosluněné. A já se kochal pohlednem. Něco takového už jsem dlouho neviděl. Bylo to nádherné! Chvilku jsem se kochal a pak, když Camaro nastartovalo, nějak mi nepřišlo důležité se zabývat tím jak to jenom to auto vlastně dělá, nějak už jsem se s tím smířil. Prostě a jednoduše jsem nastoupil a jel dál. Camaro mě dovezlo až do centra. Opět jsem byl v opojení krásou, lidi kolem obdivovali moje auto, ale někteří jen bezmyšlenkovitě procházeli kolem, jako kdyby ani neměly duši a city. Bylo to prostě město, jak má vypadat, akorát že tu bylo daleko víc ozdob, krásných světelných efektů a obrovských billboardů plných nejrůznějších lákadel a upoutávek pro turisty. Procházel jsem dál městem a najednou jsem to uviděl. Jedno z největších kasin, modla všech velkých hráčů, kasino Mirage. Ráj hazardu a lidí, kteří si neváží peněz, ale chtěli jich spoustu vyhrát.

Královna všech hazardních her je ruleta král poker. Myšlenky mi směřovali ke hře a samozřejmě k výhře.

„Ehmm, cizinče co na to čumíš jak zrovna vyvoraná myš na kočku. Si nikdy neslyšel o Miragi?“oslovil mě takovej chlápek ve velkým klobouku a drahým kvádru. „Jo, to jo, ale když to člověk vidí na živo tak je to něco jinýho.“ Po pár sklenkách jsem zjistil, že onen muž se jmenuje Lanc Kellerman a má celkem velký komplex na výrobu hracích kostek v Ohiu. Nejdřív jsem nemohl pochopit proč se vláčel přes celé státy zrovna do vegas, ale pak mi vysvětli, že zrovna podepsal dobrou smlouvu s kasinem Mirage. Nevím vůbec proč, ale najednou mi problesklo hlavou: „Podvod!“.

Když jsem dorazil na pokoj. Začal jsem o tom přemýšlet, nic pro mě v tuhle chvíli nebylo důležitější než pokusit se o ten podvod. Naštěstí mě napadlo i pár lidí, kteří by do toho šli se mnou. Teď už zbývalo jenom vymyslet jak to vlastně udělat a jak k tomu Lance donutit. A tak to začalo, byl jsem naprosto posedlý tím plánem. Skoro jsem nespal a jen jsem přemýšlel a plánoval, jak to udělám. Pronajal jsem hotelový apartmán se čtyřmi pokoji, počítal jsem totiž se čtyřmi lidmi do plánu. A pak začalo shánění všech možných materiálů a prostě všeho co se dalo sehnat.

Kamarád Andrew, kterého jsem do zatáhl byl hacker a nebyl ve svém oboru vůbec špatný, dokázal si celkem slušně vydělat peníze takže podstatě nic neřešil. V pár státech na něj vypsali zatykač, ale v Nevadě naštěstí ne, takže to bylo dobré. Andrew mi zanechal zprávu, že zrovna teď je v Oklahoma City, a aby se dostal do Vegas musel by přes stát Utah kde na něj bohužel zatykač měli. Dal mi tak další podnět k přemýšlení. Nakonec jsem na to s pomocí notebooku a google maps přišel. Zavolal jsem Andrewovi a řekl a´t se vyda do Phoenixu a odtamtud do Vegas. Souhlasil a já začal shánět další členy týmu.

Narazil jsem na kontakt Johnyho. Johny alias Porveyour, jeho dobrý kmoši mu dali tuhle přezdívku, údajně proto, že dokáže všechno sehnat ať je to cokoliv. Jednou prej dokázal vykšeftovat na poušti láhev vody za láhev plnou písku s jedním arabem, kterýmu řekl, že je to spoeciální písek, kterej přivezl z Oklahomy. Arab netušil,kde ta Oklahoma nebo co to ten američan mlel, může bejt a tak mu dal falšku vody a vzal si svůj „vzácnej“ písek. Nevím do jaké míry se tomu dá věřit, ale každopádně se Johny může hodit. Zavolal jsem mu a Johny přislíbil účast. Říkal, že je v Apple Valley což je asi 190 mil takže ještě dneska večer dorazí, na rozdíl od Andrewa, který to stihne možná tak na zítřejší večeři.

Dal jsem si něco k snědku, čekal na Johnyho a hloubal jsem nad tím jak přesvědčit Lance, aby s námi spolupracoval. Začal jsem projíždět jeho osobní život. Normální tatík od rodiny, žádné velké prohřešky. Veškeré záznamy jsem vytiskl a pověsil na zeď. Celou stěnu jsem použil jako obrovskou nástěnku. Pomalu jsem to začal prozkoumávat, číst řádek po řádku. A doufal jsem, že přijdu na nějakou slabou stránku Lance Kellermana. Po pár řádcích mého čtení zazvonil telefon. Ozvala se hotelová služba a příjemný dívčí hlas mi oznámil, že mám návštěvu. Nějaký pan Johny Pushpin. Jenom jsem odsekl, ať jde nahoru, a že děkuji za zprávu. Johny dorazil nahoru a začali jsme probírat můj plán. Johnymu se líbil akorát mi řekl, že to není ještě moc promyšlený, ale tak to mi bylo jasné. Potřeboval jsem ještě jednoho člena týmu. Přemýšlel jsem, kdo by to asi mohl být. Nemohl jsem na nikoho přijít. Z toho dumání a pití whiskey mě Johny probudil otázkou: „ A co ženský Dusty?“ V tom mi vnukl myšlenku, že by nebylo špatné mít v týmu jednu zástupkyni něžného pohlaví, akorát jsem musel přijít na to, kdo to bude. Tak jsem zapnul notebook a začal projíždět svůj seznam kontaktů. Dlouho jsem nemohl na nic přijít, ale pak přece. Jessica Woodward. To byla ta osoba, Kterou jsem hledal. Chvilku jsme spolu chodili, ale pak si našla nějakého kovboje a s tím odešla kamsi do Texasu, jen jsem doufal, že to číslo, co jsem měl, ještě používá. Neváhal jsem a zavolal. Na druhé straně se ozval krásny a příjemný hlas. Vysvětlil jsem Jessice, o co jde a byl jsem až zaskočený, že tak rychle souhlasila. Řekla mi, že uz nežije v Texasu, ale v Salt Lake City, což není od Vegas až tak daleko a že přijede. Začal jsem se celkem těšit, jelikož už jsem jí dlouho neviděl, ale pamatoval jsem si jaké to s ní bylo krásné, když jsme spolu chodili.

Byla to krásná černovláska s okouzlujícíma očima a nádhernou postavou. Z mého rozjímání mě probudil Johny, který zrovna přišel s nějakým jídle z fast foodu. Hrozně rychle jsme to zhltli a já začal opět přemýšlet o našem plánu.

„Ok Johny, potřebuju sehnat přesnej popis testování hracích kostek. Jo šéfe, to by neměl bejt problém, horší to bude s prachama, začínají docházet. Jo já vím, až přijede Andrew, tak nám něco sežene. Teď si vem támhle v kufru, eště by tam mělo něco bejt. Něco tu ešte je, tak já mizím!“

Už jsem ani neměl sílu nad ničím přemýšlet, tak jsem si sedl do křesla a najednou jsem usnul. Probudilo mě, až bouchání na dveře. Natáhl jsem svého černého miláčka a šel pomalu ke dveřím. Otevřel jsem je a dovnitř vešel Andrew, sice jsem na něj ani nezamířil, ale on se tak lek, až mu spadli kufry na zem. „Ty vole, to jsem se lekl, to mi nedělej z tou věcí.“ Andrew totiž nesnášel zbraně, no v podstatě nesnášel všechno, kromě své milovaného počítače. „Hele Andrewu, potřebujem sehnat ňáký provozní prachy, abychom to mohli rozjet.“ Než jsem to vůbec stihl doříct, už sedl k počítači a začal pracovat. „Ok, ale budeš mi muset sehnat ňáký konkrétní čísla účtů. Jo v pohodě Andrewe to nějak vymyslím.“ A v tom někdo lehce zaklepal na dveře. „Kdo to je? To jsem já.“ Ten hlas jsem bezpečně poznal byla to Jess. Spěchal jsem ke dveřím, abych rychle otevřel. Vešla dovnitř a spolu s ní i krása, jakou už jsem dlouho neviděl. Její krásná postava se promítala v nádherných černých večerních šatech, z kterých každým krokem vybíhala okouzlující ladná noha v černých kozačkách. Její vlasy, které byli jako havraní křídla, zdobily už tak nádhernou tvář. „Ahoj Dusty!“ Přitiskla se ke mně, a já cítil, jak se její rty dotýkají mých a byl jsem očarován. Rychle mě však z očarování probudila, protože se šla přivítat i s Andrewem.

Chvilku jsme si vykládali o tom, co jsme prožili, a pak přišel i Johny, takže jsme už byli všichni. Bylo ale už dost pozdě v noci, a tak jsme všichni zalezli do svých pokojů. Já jsem měl zmatek v hlavě, protože jsem nevěděl o čem mám víc přemýšlet jestli o Jessice nebo o našem plánu.